Mořská Panna
Mladá dívka stála na pokraji útesu. Letní šaty zvýrazňovaly ladné křivky jejího těla. Vlasy se jemně vlnily ve větru. Přes silné vzlyky nemohla popadnout dech. Stěží popotahovala a uslzeným pohledem se dívala na obzor. Prsty u nohou ohýbala přes okraj ostrého kamene. Zanechal na jejích polštářcích krvavé šrámy. Bylo to zvrácené, ale vystřelující bolest jí poskytovala útěchu a pocit míru. Vší silou se opřela do kamene, až z pórů na kůži začala prosakovat krev. Černé kapky jen stěží zdolaly nerovný povrch skály. Přesto se dostaly až k samotnému konci, kde jim svou náruč rozevřelo hladové moře. Kde nejlépe utopit svůj žal než v samotném srdci oceánu? Je to jediné místo, kde se její slzy nezdají tak velké. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Úplně naposledy nasála chladný večerní vzduch nasáklý mořskou solí a naftou z nedalekého přístavu. Slzy jí tekly proudem. V té chvíli vnímala jen nezkrotnou touhu skoncovat se svým životem. Vůbec netušila, jaká hádka se odehrávala jen několik metrů pod ní.
„A proč bychom jí to měly nabízet? Je to obyčejný a ufňukaný smrtelník.“
„Prosím tě, Maio, sklapni! Proč musíš být pořád tak nepříjemná?“
„A proč ty jsi neustále tak vstřícná?“ probodla ji zlým pohledem. „Já myslela, že máme ledové srdce, ale to tvé, jak je vidět, ustavičně překypuje citem. Chováš se jako jedna z nich. Slabá, citlivá a s věčně otravujícím svědomím.“
Nevěřícně na Maiu koukla. „Neuvěřitelné, že i po tolika staletí je z tebe stále ta bezcitná mrcha, jakou jsi byla i v den proměny. To tě život v moři nic nenaučil?“
„A co naučil tebe?“ vyštěkla posměvačně. „Také jsi stejná. Však se poučíš, až budeš žít v moři takovou dobu jako já.“ Mělo to znít přesvědčivě, ale v polovině věty se jí zlomil hlas.
Připlula k ní a chtěla ji trochu utěšit, ale okamžitě se odtáhla. „Nepotřebuji tvůj soucit. Ušetři mě, prosím tě. Schovej si ho pro tu svou chudinku, která nám už takovou dobu kazí vodu svými směšnými slzami,“ odfrkla si a vzhlédla k hladině. Nechala marných pokusů o bližší kontakt. Pokoušela se o něj už tolikrát a bezúspěšně, že dokonce i ona ztrácela víru, že ji někdy pustí k sobě blíž. Možná proto chtěla oné dívce učinit výjimečnou nabídku. Toužila po někom, kdo bude její city aspoň trochu opětovat. Potřebovala odezvu a Maia jí žádnou neposkytovala. Trávila s ní čas jen proto, že to byla právě ona, kdo ji přivedl do tohoto podmořského světa plné kouzel, který si tak zamilovala. Cítila vůči ní zodpovědnost. Však brzy poznala, jaká ve skutečnosti je. A i když ji měla velice ráda, toužila po někom více vstřícnějším. „Zeptám se jí. Tím nic nezkazím.“
Uchechtla se. „No samozřejmě.“
Tentokrát už ale její trpělivost přetekla a vztekle se na ni obrátila. „Ona ale nemůže za to, že ti to naposledy nevyšlo, Maio. Každý člověk není tak vypočítavý, jako byla ta zrádkyně posledně. Nikdo nemohl tušit, že jakmile se o nás dozví, zradí nás. Musíš zkrátka riskovat. Jenže ty se od té doby bojíš cokoli zkusit a každého hned odsuzuješ.“
I Maia se naštvala. „Tak promiň, že nás chci uchránit od bolesti, kterou nám ta zrádkyně způsobila. Kvůli nim,“ ostře ukázala na hladinu, „zemřela Luna.“ Z očí jí ihned vytekly slzy, avšak jedním mávnutím ruky je zahnala pryč. Na okamžik se v jejím obličeji opět objevil cit, i když velice bolestný. Ale stejně jako slzy s mávnutím zmizel.
Maia si nikdy nedokázala odpustit smrt Luny. Stále se nepřestávala obviňovat. Nedokáže pochopit, že to tenkrát nebyla její vina. Ale je tak paličatá. Pravdu musí objevit sama. Ona jí v tom může pomoci jedině tak, že bude s ní a bude jí poskytovat podporu.
„Samozřejmě si vzpomínám, co se stalo Luně a stejně jako tebe mě to pořád bolí. Ale když téhle dáme šanci, uvidíš, že se vše změní. Prosím, nech mě to zkusit.“ Vrhla na Maiu prosebný pohled. Nepovolovala až do doby, kdy jí dala souhlas.
„Fajn, ale jestli nás opět zradí, pamatuj, že už nikdy, ale opravdu nikdy nikomu šanci nedám. A ani ty! To je má podmínka!“
Sice neochotně, ale přece jen přikývla. „Už nikdy.“ A s těmito slovy se pomalu vydala k hladině. Její ladné vyplutí a zachycení se o skálu způsobilo menší hluk, který připomínal rybu plácající se na suchu. A samozřejmě vyděsil naši skokanku. Upadla na zem a uhodila se do hlavy. A ihned, co se vzpamatovala, jí pohled padl na mořskou pannu.
Nemohla uvěřit vlastním očím a na chvíli ztratila řeč. Mořská panna ale měla trpělivost a nechala jí dostatek prostoru na vzpamatování se. „Nemusíš mít strach. Neublížím ti. Jsem tady, abych ti pomohla.“
„Pomohla s čím?“ Jakž takž ze sebe dostala tuhle chatrnou otázku. Avšak stále měla pocit, že se jí to zdá. Nebo má halucinace způsobené velkou boulí na hlavě.
„Chci ti něco darovat.“
„A co?“ zeptala se nevěřícně.
Mořská panna se usmála. „Věčný život, naprostou svobodu, žádná pravidla a především, už žádná bolest. Tam, kam tě zavedu, něco takového neexistuje. Nebudeš cítit vůbec nic jen klid, mír a pokoj v duši.“
Chvíli se nad tím zamyslela. „Takže mi nabízíš, abych se stala mořskou pannou?“
„Věř mi, že není nic lepšího. Celé dny si plaveš v moři, zkoumáš jeho krásu. Jsi svobodná.“
Tohle pomyšlení se skokance zalíbilo. „A nemáš někdy chuť vrátit se zpátky na zem a být člověkem?“
„Ne!“ zasmála se. „Volání moře je neskutečně silné. Jakmile ho pocítíš, nebudeš chtít být nikde jinde. V tom mi můžeš věřit.“
Skokance se návrh zamlouval, ale opravdu to chce udělat?
„Zamysli se,“ vyrušila ji z přemýšlení. „Nahlédni do svého srdce. Pláče. Umírá. Tento žal trýzní duši i mysl. Nedá se s tím bojovat a ty to víš. Proto jsi dnes tady. Abys to skončila. To ti tu nabízím. Konec toho všeho. Jen ho dosáhneš jiným způsobem. Takhle budeš žít.“
Její hlas se z milého pomalu stával naléhavým. Možná právě to byl důvod jejího souhlasu. Dostala možnost být nesmrtelnou. Proč by měla odmítnou? „Přijímám tvou nabídku. Chci být jednou z vás.“
Mořská panna se usmála. Dosáhla toho, čeho chtěla. „Výborně,“ zatleskala. Vyhoupla se nahoru a pomalu přitiskla své rty na její. Okamžitě skokance projela tělem vlna nepopsatelného chladu. Bylo to skoro, jako by do ní bodalo tisíce nožů. Pocítila závrať a sucho v puse. Nemohla popadnout dech. Mořská panna, aniž by své rty odlepila od jejích, ji popadla za ramena a vhodila do vody. Moře ihned po jejich vpádu uzavřelo mořskou hladinu, až byla opět jako velké, černé zrcadlo. Teprve ve vodě se obě dívky oddělily. Ostrá bolest v srdci, poslední bouchnutí a najednou ticho a klid. Její pocity rázem zmizely. Podivné mravenčení se rozneslo po celém těle. Šaty se na mnoha místech rozpáraly a útržky odplouvaly kamsi do hlubin. Nohy jí začaly škubat. Spojily se a omotala je velice pevná, avšak překrásná, stříbřitá látka. Na povrchu se ihned objevily šupiny a stejně tak i na jejích prsou. Pod ňadry jí lemovala jedna řada šupin a zdobily jí břicho i záda. Byla to nádhera. Prohlédla se ze všech stran. Vděčně se na mořskou pannu usmála a ona úsměv opětovala. Pak si všimla Maii plující opodál a provrtávající ji nemilosrdným a nedůvěřivým pohledem. Nejistě se podívala na tu, která jí tohle způsobila. Jen máchla ocasem a dala tak znamení, aby ji následovala. Uposlechla a pohyb napodobila. Neměla s ním sebemenší problém. Jako by ho měla už odjakživa. Lehce jím mávla a vydala se kupředu. Měla pravdu, vábení moře bylo neobyčejně silné. Bolest v srdci už necítila, jen neodolatelnou touhu plavat dál a dál až nakonec světa. Byla svobodná.
zdroj: http://www.piste-povidky.cz/autorske-dilo/55023